RECENZE:
Psychologii a vztahové a rodinné poradenství je třeba doplňovat znalostmi z jiných oborů. Především genderová optika je pro vztahy a rodiny zásadní a podle mě nedostatečně reflektovaná v oboru manželského a rodinného poradenství. Ale také např. sociologický systémový a strukturální pohled doplňuje psychologické tíhnutí k individuálnímu pojetí vztahů, rodin a identit. Kniha tak nabízí návaznost a rámec pro aktuální debaty o (tradiční) rodině, rodičovství, péči o nejmenší, manželství a (partnerských) vztahů. Tyto debaty totiž často bývají vytržené z kontextu a odrážejí v zásadě spíše osobní postoje, dojmy a interpretace s vágním odvoláním na „tak to byl vždycky“, selský rozum apod.

Publikace analyzuje např. rodinnou politiku a proměny rodin, manželství a partnerských vztahů v jejím kontextu. Zachycuje emancipační, modernizační a egalitářský vývoj, jeho nedostatky
a následný opětovný příklon ke konzervatismu, který rezonuje dodnes. V době nástupu komunismu k moci došlo k principiální změně ve smyslu odklonu od tradiční rodiny k modernímu pojetí (byl zrušen institut muže jako hlavy rodiny, jeho právo ženu trestat, rozhodovat o bydlišti rodiny, nebo škole dětí, naopak bylo zavedeno společné jmění, podpora nezáslovisti manželů, možnost rozvodu nebo interrupcí). Zachycena je také podpora emancipace žen, podpora rodičovství, ale i nedostatky těchto snah. Snah, které dnes ve veřejnosti jsou nezřídka v rámci romantizujícího, nostalgického a odstrašujícího mýtu zároveň artikulovány paradoxními postoji
​o tom, jak komusmus nutil ženy, respektive matky pracovat, a zároveň ocenění světově bezprecedentní délky mateřské, respektive rodičovské dovolené (bez kritické reflexe takové abnormality), kterou socialismus postupně zavedl. Analýzy narovnávají aktuálně uměle polarizované debaty, zda „dvouleté děti patří do školky, nebo do matčiny náruče“ (sic) a přináší
i jisté osvětlení, proč z takových debat běžně vypadávají muži - otcové.

Kniha také tematizuje důležitou oblast role odborné veřejnosti, odborníků a odbornic (včetně genderové reflexe různého zastoupení, a působnosti). Odborná veřejnost měla specifické postavení jako vůči státní moci, vůči které měla jistou autonomii, tak vůči laické veřejnosti, kdy
do jisté míry nahrazovala hlas občanské společnosti a artikulovala její potřeby, které nemohly vzhledem k nemožnosti existence občanských iniciativ být slyšeny. Nevím, jestli tato setrvačnost do jisté míry nepřetrvává dodnes v potřebě autorizace potřeb od „odborné autority“. Přitom, jak vyplývá, ani odbornice a odborníci nepůsobí mimo daný společenskohistorický a politický rámec.

Konkrétní informace se pak pochopitelně týkají manželských poraden, manželství a manželského poradenství. Tyto informace jednak prostupují kapitolami, protože souvisí s rodinnou politika socialismu a manželstvím jako specifickou institucí. v duchu rčení „socialismus neúspěšně řeší problémy, které jinde neexistují“ je např. zachycen vznik manželských (a předmanželských poraden) v 60. letech. Z důvodu nízké porodnosti byla zavedena např. možnost bydlení
pro mladé manžele, protože bytová situace byla jedním z hlavních materiálních faktorů. To zase vyvolalo fenomén mladých nezralých manželství, který byl řešen dalším technickým opatřením. Jiné kapitoly se pak této oblasti věnují cíleně. Vodochodský a Klvačová v kapitole Normativní podoby manželství v předlistopadové populárně-naučné literatuře, nebo Sokolová analyzující specifickou roli české sexuologie (která opět může odkazovat na aktuální ambivalentní roli sexuologie jako přetrvávající odborné autority v české společnosti v oblasti vztahů a zároveň jisté přetrvávající odtržení od genderové vnímavosti příznačné pro sexuologii v zahraničí). Právě analýza normativních podob manželství v předlistopadové populárně-naučné literatuře poskytuje podklady pro reflexi aktuální podoby „manželského poradenství“ a jeho výuky na vysokých školách. Kapitola popisuje předlistopadové proudy, kdy především Miroslav Plzák reprezentoval ten založený na autoritativní normativnosti tradičního manželství (odvislého jen od komunikace, dohody, která ale spočívala v přizpůsobení se ženy a respektu mužovi přirozenosti), zatímco jiní autoři a autorky, přitom dnes, na rozdíl od (v podstatě zlidovělého) Plzáka zapomenutí a již nevydávaní, reprezentovali podporu moderního egalitářského modelu mezi manželi včetně jeho sociálního opodstatnění.